Každý je dnes kameraman. To mi blesklo hlavou ve chvíli, když jsem si uvědomil, že jsem na náš koncert nedomluvil žádného profesionála s foťákem či kamerou. Tak se pomalu začal rodit náš klip. Před poslední písní oficiálního lineupu jsem vyzval publikum, aby nažhavili svá chytrá zařízení. Vždyť to nějak dopadne – i kdybych si měl vybrat jen jeden ucházející záznam… Ale ne! Přílišnou selektivností bychom se ochudili o kouzlo rozmanitosti. Všechny záznamy je třeba zapracovat do finálního díla! Dohromady ukazují něco víc než jen videozáznam jedné písně z jedné pražské hospůdky. Ty videonahrávky z různých zařízení, z různých míst hlediště, s různým fokusem během natáčení – ty videonahrávky tvoří analogii k vnímání hudby obecenstvem. Naše sluchové aparáty jsou rozdílné, někdo slyší ‚ostřeji‘ někdo zas třeba ‚s menším rozlišením‘. Ač je zdroj zvuku stejný, námi vnímaná ‚barevnost‘ může být odlišná. Soustředíme se na jinačí detaily, máme jiný ‚záběr‘, někdo víc na text, někdo na melodii, jiný na emoce. A při poslechu stejně jako při natáčení na kameru může dojít k chybě, k přerušení, v půlce písně nám vytane na mysli, že zítra je ta důležitá schůzka, a už najednou neposloucháme, nejsme na koncertě – ‘out of order’, ‘out of memory’. Tedy, jedno vystoupení je sledováno mnoha pohledy. Jak tuto mnohost vtisknout do videoklipu? Kombinací záznamů bylo nepřeberně, já zvolil jiskru pozornosti přeskakující v průběhu mezi jednotlivci. Snad vám tento komentář pomohl nahlédnout autorovýma očima na videoklip.